Všichni jsme viděli ty dystopické sci-fi příběhy.
Zatímco bohatí žijí na svých vesmírných stanicích v nepředstavitelném luxusu a užívají si své takřka nesmrtelnosti a všech sexbotů, které si mohou dovolit, chudí dřou v dolech pod nimi a předčasně umírají na „spice lung“ (termín označující výskyt chronických respiračních symptomů v důsledku práce v prašném kořenářském průmyslu) nebo kvůli nefunkčním levným kybernetickým implantátům.
V takovém světě přece nechce nikdo žít – a nejen proto, že by tak musel snášet další příšerné herecké výkony Matta Damona.
S ohledem na rostoucí obavy z nerovnosti v bohatství je zcela pochopitelné, že si mnoho lidí klade otázku: „Co když si omlazující léčbu budou moci dovolit jen bohatí?“
Protože zatímco globální nerovnost v bohatství se poprvé za dvě století skutečně snižuje (zejména díky rychlému hospodářskému růstu, který umožnily technologické inovace a otevření trhů, obzvláště v Asii), některá měřítka nerovnosti v bohatství v rámci jednotlivých zemí vykazují znepokojivý nárůst.
Je tedy etické usilovat o prodlužování délky života, pokud by nebylo dostupné všem?
Délka života a nůžky mezi bohatými a chudými?
Studie z roku 2016 zjistila, že „rozdíl v očekávané délce života mezi 1 % nejbohatších a 1 % nejchudších jedinců činí 14,6 roku u mužů a 10,1 roku u žen“.
Situace však nemusí být tak zlá, jak se na první pohled zdá.
Novější studie, která zohledňuje příjmovou mobilitu (namísto předpokladu, že si lidé po celý život udržují stejný příjem), zjistila pro různé úrovně příjmů rozdíl pouhých 2,4 roku u mužů a 2,2 roku u žen.
Výzkumníci upozornili také na to, že ačkoli tento rozdíl není tak velký, jak se předpokládalo, v posledních 30 letech se mírně zvětšuje, což je pravděpodobně způsobeno rozdíly v úrovni vzdělání.
Stručně řečeno: ano, s ohledem na délku života skutečně existují nůžky (byť malé) mezi bohatými a chudými.
Rozevřou se ale tyto nůžky díky drahé omlazující léčbě natolik, že budou chudí lidé odsouzeni k předčasné smrti?
Odpověď na tuto otázku se skládá z několika částí:
- Zaprvé, bude omlazující léčba neúnosně drahá?
- Za druhé, pokud ano, zůstala by drahá i postupem času?
- Za třetí, i pokud by omlazující léčba drahá navždy zůstala, je morální ji proto zakazovat?
Bude omlazující léčba neúnosně drahá?
Abychom si odpověděli na první otázku, můžeme se podívat na některé příklady z reálného světa, a to jak na omlazující léčbu na trhu již dostupnou, tak na medicínské inovace z minulosti.
Klasickým kandidátem na možnou pilulku proti stárnutí je například lék na cukrovku metformin. Jak vyplývá z nedávné metaanalýzy metforminu, „diabetici užívající metformin dosahují významně nižší úmrtnosti u všech hlavních příčin než nediabetici“ a řada dalších studií prokázala i jiné příznivé účinky tohoto léku, například ochranu před rakovinou a pomalejší stárnutí mozku.
A cena tohoto možného zázračného léku?
Podle americké zdravotnické společnosti GoodRx se maloobchodní cena 60 tablet 500 mg metforminu (zásoba na 1-2 měsíce) pohybuje od 9 do 16 amerických dolarů, a to i bez pojištění.
To je asi 15 až 25 centů za tabletu.
Podobně levné jsou i další potenciální život prodlužující molekuly.
Resveratrol, další možný „preparát dlouhověkosti“, lze na Amazonu koupit za 16,99 až 27,99 dolarů za zásobu od 30 do 90 kusů.
Glukosamin, jehož pilulka stojí pouhých 10 centů, byl předmětem několika nedávných studií, které ukázaly, že snižuje úmrtnost u všech hlavních příčin až o 39 % a může být stejně efektivní pro dlouhověkost jako cvičení.
Balení 100 tablet Aspirinu, který prokazatelně prodlužuje život myším samcům, stojí v americkém lékárenském řetězci Rite Aid 1 dolar.
A seznam by mohl pokračovat.
A co novější, drahé léky proti stárnutí?
Všechny výše uvedené léky jsou známy a zkoumány již desítky let, v některých případech dokonce více než sto let. Existují ale důkazy o tom, že by nově objevené a vyvinuté léky mohly být stejně levné?
Je to dosti pravděpodobné. Vezměme si například vakcíny.
Vakcíny jsou velmi dobrou paralelou k lékům proti stárnutí, protože jsou vyvíjeny k léčbě smrtelných, široce rozšířených nemocí, které postihují velké části lidské populace. Je po nich tedy obrovská poptávka a existuje také požadavek na jejich distribuci co největšímu počtu lidí. Jak vakcíny, tak léky proti stárnutí navíc představují obrovský čistý přínos pro společnost ve srovnání s náklady, které by vznikly, kdyby se neléčily nemoci, na něž jsou zaměřeny (podle některých výzkumů by zpomalení stárnutí mohlo jen v USA ušetřit 7,1 bilionu dolarů (anglicky trillion) za 50 let).
Vývoj vakcíny může stát od 2,8 do 3,7 miliardy dolarů, a přesto je mnoho vakcín, včetně těch proti nejrozšířenějším nemocem, nabízeno zdarma nebo za velmi nízké ceny. Například vakcína proti chřipce je často zdarma a téměř vždy je plně hrazena pojišťovnou.
Jiné vakcíny lze pořídit i bez pojištění za pouhých 6 dolarů.
Ačkoli většina těchto vakcín byla vyvinuta teprve v posledních několika desetiletích, je jejich cena natolik nízká, že si je může dovolit téměř každý. Kombinace široké poptávky a státní podpory ve formě dotací takřka eliminuje bariéru pro získání vakcíny, kterou je pak obvykle nedostatek vzdělání nebo chuti a motivace nechat se očkovat, nikoliv nedostatek finančních prostředků.
A existuje dobrý důvod si myslet, že k nové omlazující léčbě může být přistupováno právě jako k vakcínám. Pokud americký Úřad pro kontrolu potravin a léčiv (FDA) označí stárnutí za léčitelnou nemoc (což se dost možná stane), a protože tato nemoc postihuje plných 100 % populace, bude poptávka po účinné omlazující léčbě tak vysoká, že si lékařské a farmaceutické společnosti s ohledem na široký odbyt budou moci dovolit nastavit nízké ceny.
Samozřejmě, že i tak může být vyvinuto mnoho omlazujících léčebných terapií a zákroků, které nebudou tak jednoduché či levné jako pilulka nebo injekce.
Co když ale budou ke zvrácení stárnutí potřeba komplexnější zásahy?
Věci jako genová terapie mohou stát miliony dolarů. Ve skutečnosti je již na trhu (neověřená) genová terapie zaměřená na oddalování stárnutí a prodloužení života, podobná zákroku, který na sobě v roce 2015 vyzkoušela „influencerka dlouhověkosti“ Liz Parrish ze společnosti Bioviva. Náklady na tuto proceduru se vyšplhaly na 1 milion dolarů.
To není zrovna málo.
Podívejme se tedy na to, jak je pravděpodobné, že omlazující léčba zůstane tak drahá, že si ji budou moci dovolit pouze bohatí.
Pokud bude omlazující léčba drahá, zůstala by drahá i postupem času?
Za posledních 17 let se cena sekvenování celého lidského genomu snížila ze zhruba 1 miliardy dolarů v roce 2003 na současných 299 dolarů.
A většina technologických inovací tento scénář následuje.
Nejprve je vyvinuta experimentální, nákladná inovace. Bohatí příznivci si ji koupí (vzpomeňte si na investiční bankéře a telefony do aut v 80. letech) a z jejich nákupů se financuje výzkum a vývoj potřebný ke zdokonalení inovace, její lepší distribuci a zlevnění. Brzy si ho může dovolit každý, kdo o něj stojí, a oproti původnímu výrobku dostupnému pouze pro bohaté dokonce v mnohem vyšší kvalitě.
Vysoké počáteční ceny nového produktu jsou tak prakticky rozšířenou formou financování výzkumu a vývoje (a klinického testování s daty právě od prvních uživatelů). Bohatí v podstatě vydávají peníze potřebné k dalšímu vývoji produktu a jeho uvedení na masový trh. To, co bohatí platí penězi, pak platí chudí časem.
To je důvod, proč chytrý telefon ve vaší kapse stojí jen pár stovek dolarů a nemusíte se tahat s autem, abyste ho mohli používat.
Je to také důvod, proč vaše hodinky Apple Watch nejsou velké jako pokoj, a přesto dokážou monitorovat váš zdravotní stav lépe než první elektrokardiogramy (a za výrazně nižší cenu).
Business model společnosti Tesla Elona Muska je v podstatě postaven výslovně na tomto principu. Musk navrhl a postavil nepraktický, drahý sportovní elektromobil (Roadster) a prodával ho za přemrštěné ceny bohatým, aby mohl financovat výzkum a vývoj cenově dostupnějšího vozu pro masový trh, Modelu 3.
A zdravotnický trh se v tomto ohledu od trhu s automobily (či jinými technologickými trhy) příliš neliší. Navzdory spoustě nářků nad rostoucími náklady na zdravotní péči, zejména ve Spojených státech, je většina nárůstu těchto nákladů způsobena zvýšenou spotřebou, nikoli nárůstem nákladů na jednotlivé zdravotní výkony, přístroje nebo léky samotné (samozřejmě existují výjimky, o kterých se hojně píše v médiích, ale obecně je tomu tak). Ukazuje se zkrátka, že s rostoucím bohatstvím si chceme dopřát i více zdravotní péče.
Intuitivně můžeme říci, že by léčba stárnutí dokonce mohla pomoci snížit celkové náklady na zdravotní péči, protože jednotlivci budou vydávat méně prostředků na léčbu velmi nákladných chronických onemocnění ve stáří, jako je Alzheimerova choroba nebo rakovina. Tato úspory nákladů na zdravotní péči dosažená díky léčbě stárnutí je často označována jako "dividenda dlouhověkosti".
Navzdory všeobecnému přesvědčení velké peníze na téměř každém trhu netvoří prodej luxusních léčebných kúr hrstce miliardářů, ale prodej komerčních zákroků milionům (a celosvětově miliardám) lidí ze střední a nižší třídy.
Celosvětově na střední třídu připadá 35 bilionů dolarů spotřebních výdajů a na nižší třídu pak dalších 8 bilionů dolarů, dohromady tedy 43 bilionů dolarů. Na bohaté (ty, kteří utratí více než 110 dolarů denně) přitom připadalo pouze 11 bilionů dolarů z celkových spotřebních výdajů.
Pro který trh byste raději vyvíjeli omlazující produkt, pokud by se nic nezměnilo?
I přes to všechno samozřejmě stále je malá šance, že by život prodlužující léčba mohla překonat všechny historické, technologické a tržní trendy, které kdy byly pozorovány, a zůstat navždy šíleně drahá.
Pokud se ukáže, že léky a léčba proti stárnutí jsou jedním z těch vzácných druhů produktů, které budou navždy dostupné pouze pro superbohaté, je morální je jen proto zakazovat či bránit jejich vývoji?
Pokud by omlazující léčba zůstala navždy drahá, je morální ji proto zakazovat?
K této filozofické otázce lze přistoupit z různých hledisek. Je odvěkou otázkou etiky, zdali by někteří lidé (například ti bohatí) měli mít více možností než jiní (například ti chudí)?
Bioetik John Harris nabízí v tomto ohledu utilitaristickou perspektivu: „Je-li nesmrtelnost či prodloužení délky života dobrem, je pochybně etické odepřít některým lidem dosažitelné statky jen proto, že je nemůžeme poskytnout všem.“
Harris dále dodává: „Nemůžeme a neměli bychom se snažit zabránit vývoji [omlazující léčby], stejně jako bychom neměli odmítat transplantaci ledvin, protože jich není dost. Jinými slovy, měli bychom se snažit o prodloužení délky života, i když nebude pro všechny.“
Profesor filozofie John Davis v časopise The American Journal of Bioethics uvádí:
V obecné rovině přijímáme zásadu, že brát majetným lidem je ospravedlnitelné pouze tehdy, pokud se díky tomu ti nemajetní budou mít více než nepatrně lépe. Pokud je prodloužení života možné, pak je třeba zvážit počet let života v sázce u těch, kteří by omlazující léčbu mohli podstoupit, ale také jakoukoli zátěž, kterou by zpřístupnění takové léčby mohlo způsobit těm, kteří si léčbu nemohou dovolit.
Největší zátěž... spočívá v tom, že smrt je tím horší, čím dříve člověk zemře v poměru k tomu, jak dlouho je možné žít. Například smrt v 17 letech je mnohem horší než smrt v 97 letech. Protože omlazující léčba má vliv na možnou délku života, bude v důsledku toho i smrt v 97 letech tragická tak, jako nikdy předtím... Nicméně... pokud tuto zátěž porovnáme s počtem dalších let života, o které přijdou majetní lidé, pokud nebude omlazující léčba dostupná, je zátěž pro ty nemajetné marginální ve srovnání s tím, co je v sázce pro ty majetné. Omezování vývoje omlazující léčby je proto neopodstatněné, ačkoli pravděpodobně ještě dlouho nebude dostupná pro všechny.
Jinými slovy, pokud výzkum věnující se prodlužování zdravé délky života může byť jen nepatrně zmírnit celkové utrpení, i když pouze pro bohaté, je omlazující léčba morálním dobrem.
A z pohledu Kantovy etiky máme vlastně morální povinnost usilovat o výzkum prodlužování zdravé délky života.
Známý výzkumník dlouhověkosti Aubrey de Grey ve svém článku v časopise The Journal of Medical Ethics z roku 2005 formuloval svůj postoj takto:
Když desetiletá dívka spadne do rozvodněného potoka a my ji zachráníme, nebo když jí diagnostikují leukémii a my ji vyléčíme, je zvykem říkat, že jsme jí zachránili život. Když to stejné uděláme pro padesátiletou ženu, stále mluvíme o záchraně lidského života. Když vyvineme vakcínu proti novému kmenu chřipky, který si denně vyžádá tisíce životů, a ta je distribuována a dostane pandemii pod kontrolu, opět říkáme, že jsme zachránili nějaký (odhadovaný) počet životů... Co bychom tedy udělali, kdybychom vyvinuli a distribuovali lék proti stárnutí?
De Greyova odpověď samozřejmě zní, že bychom zachránili životy (tím, že bychom je prodloužili) a že je nemorální se nečinností nepokusit tyto životy zachránit (i když by se jednalo o životy bohatých lidí). V souladu s tímto myšlením je výzkum prodlužování zdravé délky života kategorickým imperativem. Zákazem vývoje nebo používání omlazujících léčebných postupů bychom uzavřeli možnost, že by se v budoucnu mohly stát levnějšími a dostupnějšími pro všechny, a upřeli bychom tak nejen bohatým, ale i chudým šanci na lepší a zdravější život.
Nakonec, prosazení takového zákazu určitých typů lékařského výzkumu by mohlo mít spoustu negativních důsledků, jež by mohly převážit jakýkoli přínos, který by se získal skloňovanou rovností.
Namísto světa Elysia, kde panuje naprostá nerovnost, by se naše budoucí sci-fi dystopie mohla spíše podobat filmu Loganův útěk, kde vláda brutálně prosazuje maximální povolenou délku života.
Například v případě nastoleného precedentu, že by každá nová technologie nebo pokrok v medicíně byly dostupné všem hned po jejich vyvinutí, by se na trh dostalo mnohem méně takovýchto inovací (z důvodů, o kterých jsme hovořili výše, že většina technologií je na počátku velmi drahá, ale postupem času se zlevňuje a stává se dostupnější, protože bohatí první uživatelé platí za výzkum a distribuční systémy potřebné k jejich zdokonalení).
Nemluvě o tom, jak by takový zákaz vůbec definoval „léčbu prodlužující život“?
Hypoteticky vzato, každý lékařský zákrok, lék nebo léčebný postup je veden motivem v podobě prodloužení života.
Je lék na rakovinu léčbou prodlužující život?
A naopak, je léčba prodlužující život, jejímž vedlejším účinkem je vyléčení rakoviny, zahrnuta do takového zákazu nebo ne?
Pokusem zakázat výzkum dlouhověkosti či léků proti stárnutí, může nechtěně dojít k zákazu celé řady dalších lékařských výzkumů a technologií, které v současnosti přinášejí prospěch jak bohatým, tak chudým.
To asi není něco, s čím bychom si chtěli zahrávat.
Chytří čtenáři si jistě všimnou, že tato část také oklikou odpovídá na často vznášenou dodatečnou obavu z přežití přátel a členů rodiny, kteří by nemuseli mít možnost získat omlazující léčbu. Pokud bude tato léčba, jak jsme výše naznačili, široce dostupná, levná a dosažitelná, budou ji moci podstoupit i nám blízcí lidé.
Skvělé! Omlazující léčba by tedy možná mohla být dostupná jak pro bohaté, tak pro chudé. Ale neznamená to snad, že by mohla být dostupná i pro špatné lidi?
Co třeba takoví vrahounští diktátoři nebo jen neschopní lidé, kteří jsou v současnosti u moci díky svému věku a zkušenostem jako vědecké či podnikatelské elity? Nemohlo by to vést ke stagnaci společnosti nebo ještě hůře k trvalé tyranii?
To zjistíme v dalším článku!
Za překlad článku děkujeme Zuzaně Žabecké!