101letá Virginia Oliver pracuje jako členka posádky na lodi svého syna Maxe Olivera, kde měří a páskuje humry (úterý 31. srpna 2021, Rockland, Maine). Nejstarší lovkyně humrů ve státě Maine se této činnosti věnuje už od doby před začátkem Velké hospodářské krize. (AP Photo/ Robert F. Bukaty)
Smrt si přijde pro nás všechny. Nejnovější výzkumy však poukazují na to, že zpomalit stárnutí a nemoci související s věkem by mohly zásahy do stravy, pohybu a mentálního rozpoložení, a to i bez riskantních biohacků, jako jsou neověřené genové terapie. Multidisciplinární přístup zahrnující tyto na důkazech založené postupy „by mohl vše napravit“, říká Valter Longo, biochemik, který vede Longevity Institute (pozn. překlad.: Institut dlouhověkosti) na Leonard Davis School of Gerontology při University of Southern California.
O tom, jak moc můžeme prodloužit naši dlouhověkost, se však stále vedou diskuse. Všichni lidé mají 99,9 procenta společných genů. To vysvětluje, proč i "superstarci", kteří se narodili s drobnými genetickými rozdíly podporujícími dlouhověkost, téměř nikdy nepřekročí věk 110 let. (Jeanne Louise Calmentová z Francie byla se svými rekordními 122 lety čestnou výjimkou.) Podle Jana Vijga, molekulárního genetika z Albert Einstein College of Medicine, však někteří tvorové žijí mnohem déle. Vědci ale dosud znají jen jeden způsob, jak se člověk může dožít 170 let jako želva obrovská: stát se želvou obrovskou.
Podle některých odborníků je nicméně pravděpodobné, že do konce tohoto století někdo zdolá rekord i pro náš druh. Statistici totiž u velmi starých lidí vysledovali tzv. „náhorní plošinu úmrtnosti“. Z ní je patrné, že ačkoli pravděpodobnost úmrtí v daném roce s věkem stoupá, zdá se, že po 105. roce věku se tato pravděpodobnost už přestává zvyšovat. Za touto věkovou hranicí je to pak každý rok v podstatě jako s hodem mincí: pokud padne panna, svých příštích narozenin se dočkáte, pokud padne orel, nestane se tak.
O zmíněné „náhorní plošině úmrtnosti“ se často diskutuje. I když je pravda, že se riziko úmrtí postupně stabilizuje, nemusí to nutně vést k tomu, že superstarší lidé budou žít déle než dříve. Susan Alberts, primatoložka z Dukeovy univerzity, publikovala práci porovnávající rychlost stárnutí člověka s ostatními primáty. Maximální délka lidského života se od poloviny 19. století každoročně prodloužila asi o tři měsíce, což lze ale vysvětlit menším počtem úmrtí v raném a středním věku. Alberts zjistila, že rychlost úpadku ve stáří naopak zůstala stejná, což koresponduje se situací i u ostatních primátů. Primatoložka věří, že maximální délku lidského života je možné prodloužit pokračující „prevencí úmrtí v raném a středním věku“, čímž se jednoduše zvýší počet lidí, kteří by mohli žít opravdu dlouho.
Čas ukáže, kdo má pravdu, pokud jde o délku života našeho druhu. Jisté je, že určité životní styly pomáhají jedincům žít déle, než by jinak žili, a to i těm geneticky „požehnaným“. Harvardští vědci kupříkladu zjistili, že zdravé návyky prodlužují střední délku života téměř o 15 let. „To je více než 100 bilionů (anglicky trillion) dolarů úspor ve výdajích na zdravotní péči,“ říká k tomu harvardský biolog David Sinclair.
Přístup ke zdravému životnímu stylu však nemá dostatečný počet Američanů a ve srovnání s obyvateli jiných zemí tak napříč ekonomickými úrovněmi onemocní a umírají dříve. Podle studie zveřejněné v září tohoto roku vykazují lidé mladší 65 let v nejbohatších oblastech Spojených států vyšší úmrtnost než lidé v nejchudších oblastech Evropy. „Pokud s tímto rostoucím přílivem nemocných lidí něco neuděláme, doplatíme na to,“ říká Judith Campisi, biochemička z Buck Institute for Research on Aging (pozn. překlad.: Buckův institut pro výzkum stárnutí).
Právě poznatky z výzkumu zdravé dlouhověkosti by mohly napomoci k lepšímu zdraví ve stáří a méně zdravotním obtížím i nemocem souvisejícím s věkem. Je také zajímavé, že podle mnohých vědců může být díky evoluci prospěšné i určité množství a typ stresu. Jak napsal Sinclair ve své knize Lifespan (pozn. překlad.: Konec stárnutí) z roku 2019: „Naše geny se nevyvinuly pro život v rozmazleném pohodlí. Trocha stresu, která jednou za čas vyvolá hormezi, pravděpodobně udělá hodně.“
„Hormeze“ je proces, při němž různé stresory, například ty, které souvisejí se způsobem stravování a cvičením, zřejmě aktivují geny, které zpomalují růst a stárnutí buněk.
Jídlo jako prostředek k oklamání sebe sama
Stres, který je dobrý pro zdravou dlouhověkost, může být navozen právě způsobem stravování. V ideálním případě si naši předkové dopřávali červené maso bohaté na bílkoviny, aby měli co nejvíce energie a podali ten nejlepší výkon. Když však lovecké výpravy selhaly, lidé se uchýlili k pojídání vytrvalých rostlin. I dnes naše tělo navozuje stav nedostatku, pokud konzumujeme hodně zeleniny, a zapíná geny dlouhověkosti. Podle harvardské studie je takováto strava skutečně spojena s delším životem. Stát se plnohodnotným vegetariánem pravděpodobně není nutné, ale jak říká již zmíněný Longo, pro maximalizaci toho, čemu odborníci na dlouhověkost říkají „zdravá délka života“, by alespoň 50 procent bílkovin mělo pocházet z rostlinných zdrojů.
Longo také doporučuje získávat ostatní bílkoviny především z tučných ryb a omezit příjem škrobnatých sacharidů, jako jsou těstoviny či brambory. Výzkum ukázal, že u starších lidí, kteří běžně konzumují takovéto sacharidy, může s vyšší pravděpodobností dojít ke zhoršení úrovně jejich kognitivních schopností. Kris Verburgh, nutriční specialista a autor knihy The Longevity Code (pozn. překlad.: Kód dlouhověkosti) radí zkusit je občas nahradit potravinami, jako je čočka či jiná zelenina, které mají více vlákniny a minerálů než rafinované sacharidy.
Dalším signálem nedostatku, který zřejmě zapíná geny dlouhověkosti, je omezení množství jídla, což může podle desetiletí trvajících studií na zvířatech prodlužovat život. Zatímco několikadenní půst pouze o vodě může být nebezpečný, mnohem bezpečnější alternativou se jeví být diety „půst napodobující“: velmi nízkokalorické pětidenní stravovací plány, které tělo oklamou, aby si myslelo, že se postí, ale zároveň mu povolí některé potraviny a živiny. Longo věří, že právě takovéto diety „budou hrát v maximalizaci zdravé dlouhověkosti významnou roli“.
Výzkum různých hladovkových režimů proto pokračuje. Matt Kaeberlein, biogerontolog z Washingtonské univerzity, v předtisku ke svému článku uvedl, že nalezl pouze omezené důkazy o tom, že vynechání jídla v určitých částech dne, aniž by se snížil celkový příjem kalorií, prodlužuje délku života u myší. Pokud pak ke snížení celkového příjmu kalorií dojde, zdá se, že některým genetickým kmenům myší tato skutečnost prospívá, ale jiné naopak umírají rychleji. Redukce kalorií „by tak mohla u některých lidí zdravou délku života prodloužit, ale zároveň ji u jiných zkrátit“, píše Kaeberlein.
„Začínáme nacházet nedostatky u některých extrémních diet,“ uvádí Campisi. Nejlepším přístupem je podle ní „omezení stravy bez podvýživy“. Dodává, že skutečný přínos půstu může jednoduše spočívat v úbytku na váze. „Obezita je rizikovým faktorem pro vznik zánětu a chronický zánět nízkého stupně může urychlit stárnutí v procesu známém jako inflammaging“, říká.
David Sinclair například jí jen jednou denně, a to v době večeře. „Je možná důležitější, kdy jíte, než co jíte,“ řekl s odkazem na studie na zvířatech. „Je snadné říci, že myši nejsou lidmi, ale je tu i tak několik obecně platných poučení.“
Cvičení ano, ale s mírou
Někteří odborníci tvrdí, že cvičení může dále simulovat stresové prostředí našich předků, což může podvést vaše geny, aby prodloužily vaše zdraví. Jen je dobré to nepřehánět.
V srpnu tohoto roku zveřejnila Mayo Clinic výzkum, který naznačuje optimální rozsah cvičení. U lidí, kteří od 90. let 20. století sportovali 2,6 až 4,5 hodiny týdně, se vyskytovala o 40 procent nižší pravděpodobnost úmrtí než u těch, kteří cvičili méně často. Kardio trénink může prodloužit zdravou dlouhověkost díky množení mitochondrií, „elektráren“ uvnitř buněk. Když vědci poškodí mitochondrie u myší, zvířata umírají rychleji a mitochondriální dysfunkce také vede k zánětům u lidí, uvádí Campisi.
Obzvláště účinný může být při podpoře zdravé dlouhověkosti vysoce intenzivní intervalový trénink (HIIT). K. Sreekumaran Nair, endokrinolog z Mayo Clinic, zjistil, že 12 týdnů HIIT zvrátilo mnoho s věkem souvisejících výkyvů v tom, jak starší lidé syntetizují bílkoviny, a podpořilo tak jejich mitochondrie. Silový trénink může také částečně zvrátit aspekty stárnutí.
Stejně jako u půstu je ale důležité to nepřehánět. „Někteří mladí lidé chtějí dělat všeho moc,“ říká Nair. „Neexistují ale žádné údaje o tom, že by cvičení nad určitou úroveň vedlo k lepšímu stavu vašich mitochondrií.“ Vysoká aerobní zdatnost sice může snížit riziko úmrtí, nicméně srpnová práce zde naznačuje zlatou střední cestu; cvičení v rozsahu více než 10 hodin týdně totiž bylo spojováno s kratší délkou života. Také předchozí výzkumy ukázaly souvislost mezi extrémním cvičením a zdravotními problémy, například předčasným stárnutím srdce.
Nair navrhuje jako ideální cvičení HIIT v rozsahu 35 minut po tři dny v týdnu, dva dny bezprostředně po sobě pak cvičit silový trénink se zaměřením na svaly středu těla (core), paže a nohy se třemi sériemi pro každou svalovou skupinu a nakonec ve zbylých dvou dnech absolvovat procházky v rozsahu 7 000 až 10 000 kroků. Doporučuje také po každé hodině sezení věnovat alespoň tři minuty pohybu.
Je ale důležité mít na paměti, že tyto dietní a cvičební režimy nemohou zázračně napravit celoživotní chyby. Životní styl mladého člověka „bude mít své dozvuky po celá desetiletí,“ varuje Sinclair.
Za hranice diety a cvičení
Sinclair zároveň upozorňuje na další faktor dlouhověkosti: dlouhodobé láskyplné vztahy. V rámci téměř osmdesát let trvající studie vědci zjistili, že nejdůležitějším faktorem dlouhého a zdravého života je blízký partner. Lynne Charnayová, 96letá herečka, která ještě stále vystupuje na jevišti, přičítá svou dlouhověkost manželskému štěstí, a to hned dvojnásobnému. „Neměla jsem jednoho báječného manžela, ale hned dva!“ A pravidelné boxování s osobním trenérem v New Yorku podle ní také není na škodu.
Jiným neméně důležitým „ochranným faktorem“ je optimismus. Jak v roce 2019 zjistila psycholožka Lewina Lee z Bostonské univerzity, právě optimismus je spojen s výjimečnou dlouhověkostí. Vezměte si k srdci slova Debbie Downers: „Optimismus lze pěstovat pomocí vhodných opatření.“ Psycholožka Lee k tomu dodává, že „optimismus je dědičný asi jen z 25 procent, zbývající část lze přičíst vlivům prostředí.“ To by mohlo částečně vysvětlovat, proč lidé, kteří žijí v chudobě a nemají tak mnoho důvodů k optimismu, umírají v mnohem nižším věku.
Obyvatelé oblastí s nižšími příjmy ovšem mají také omezený přístup k výše zmíněným zdravým potravinám a příležitostem. Odborníci na stárnutí proto vyzývají k prosazování politik, které by zlepšily přístup ke zdravému životnímu stylu, zejména s ohledem na fakt, že poznatky o cvičení, výživě a dalších opatřeních proti stárnutí se stále vyvíjejí a slibují více let ve zdraví těm, kteří si je mohou dovolit.
„Pokud jde o dlouhověkost, jsme stále ještě v době letů bratří Wrightů,“ říká Sinclair. „Doufám ale, že během našich životů nás ještě čeká 747 a Concorde.“
Za překlad článku děkujeme Zuzaně Žabecké!