V roce 1964 zahájil prezident Lyndon Johnson program s názvem “Válka proti chudobě” vzletným prohlášením: „Poprvé v našich dějinách je možné zvítězit nad chudobou.“. Takto odstartovaly ve Spojených státech programy jako Zákon o potravinových známkách, Job Corps a především Zákon o sociálním zabezpečení. A přestože se vědci (jak z řad levice, tak z pravice) většinou shodují na tom, že válka proti chudobě byla obrovským neúspěchem, existuje jeden výrazný úspěch, který s naším článkem souvisí: skutečnost, že byla téměř vymýcena chudoba starších lidí.
Mezi lety 1960 a 2020 poklesla míra chudoby lidí starších 65 let z 35,2 % na 9,4 %. V dnešní situaci by asi těžko někdo obhajoval návrat do světa, kde odchod do důchodu znamená také nastávající bídu. (Ačkoli se Sociální zabezpečení [Social Security] vztahuje na lidí všech věkových kategorií, kteří se ocitnou v těžké životní situaci, stojí za zmínku, že většinu příjemců tvoří lidé starší 66 let).
I bez masivních zásahů do prodlužování zdravé délky života není program Sociálního zabezpečení nijak zvlášť připraven na budoucnost. Jak uvádí zpráva Centra pro rozpočtové a politické priority: „Podíl starších osob v populaci bude v příštích 20 letech prudce stoupat, z necelého jednoho ze šesti na jednoho z pěti Američanů, a bude se i nadále zvyšovat... pokud politici nepodniknou patřičné kroky, budou v roce 2035 společné rezervy svěřenského fondu sociálního zabezpečení pro starobní a pozůstalostní penze (OASI) a invalidní důchody (DI) vyčerpány .“ To sice neznamená, že program bude insolventní, znamená to nicméně, že pro to, aby mohlo Sociální zabezpečení fungovat jako doposud, bude potřeba zajistit mnohem více příjmů... a to i bez lidí, kteří se dožijí 150 let.
V zásadě se lze domnívat, že většina lidí by s cílem programu, jako je Sociální zabezpečení, nebo Medicare či Medicaid, souhlasila. Kdo by chtěl žít v zemi, kde člověk zestárne a zchřadne, přijde o všechny peníze kvůli výdajům na zdravotní péči a pak nemá možnost získat další zdroje, když mu jeho vlastní dojdou?
Jak se pak ale vyhnout tomuto problému, pokud bychom všichni žili „věčně“? Je etické donekonečna zatěžovat mladší generace náklady na seniory?
„Starý“ z hlediska dlouhověkosti
V první řadě je třeba si uvědomit, že pokud bude omlazující léčba fungovat tak, jak se předpokládá, bude mít „zítřejší“ 65 letý člověk tělo mnohem mladšího člověka – člověka tak ve věku 25–35 let. Většina nemocí souvisejících s věkem, jako je řada druhů rakoviny, cukrovka a srdeční choroby, tak nebude nevyhnutelnou skutečností, ale podaří se je odsunout kamsi na neurčito. Také roční náklady na zdravotní péči v řádu bilionů dolarů se časem výrazně sníží.
Řekněme, že by nebylo možné odsunout na neurčito i samotné stárnutí, ale bylo by možné ho výrazně zpomalit. Co když bychom se díky tomu mohli dožít namísto 80 třeba 250 let? Znamenalo by to, že bychom pak pouze zakusili delší a bolestivější období úpadku? Jak upozorňuje David Sinclair ve své špičkové knize o dlouhověkosti Konec stárnutí – Proč stárneme a proč už nemusíme: „Většina lidí se nebojí ztráty života, ale ztráty lidskosti.“
Sinclair také podotýká, že na základě studií provedených na hlodavcích na „dlouhověkého“ člověka dlouhá, pomalá a bolestivá smrt pravděpodobně nečeká. Doslova píše: „Výzkum dlouhověkosti ukazuje, že čím více prodloužíme hlodavcům život, tím rychleji mají následně tendenci umírat. Ačkoli stále umírají na tytéž nemoci [rakovinu, Alzheimerovu chorobu atd.], mají, možná proto, že jsou velmi staří a už na pokraji sil, tendenci trpět před smrtí spíše v řádu dnů než měsíců.“
Samozřejmě, že příslib rychlé úlevy může být pro rodiny a blízké znepokojivý, ale neměli byste raději (převedeno na lidská léta) několik opravdu špatných měsíců na zaopatření svých věcí při umírání než několik opravdu špatných desetiletí života v utrpení? Tato „komprese morbidity“ navíc opět může výrazně snížit v současné době hojně vynakládané prostředky na udržení pacientů při životě.
A co peníze?
I kdybychom vydávali méně prostředků na zdravotní péči, budou muset staří lidé nadosmrti pracovat?
Podívejme se letmo na současné statistiky o stárnutí a bohatství ve Spojených státech:
Na základě těchto faktů tak můžeme učinit několik důležitých závěrů.
Američané musí nově definovat své představy o „důchodu“. Odchod do důchodu je často vnímán jako období, kdy člověk přestane pracovat. „Po 45 letech v zaměstnání by starší lidé měli sedět a nic nedělat. I když taková míra neangažovanosti škodí jejich fyzickému i duševnímu zdraví, daleko horší by bylo, kdyby byli nuceni v práci pokračovat.“
Na tomto místě je tak klíčovým faktorem volba. Po půlstoletí práce by samozřejmě většina lidí ocenila delší přestávku. Problém ale nastává u těch, kteří odcházejí do důchodu na dobu neurčitou.
Vysvětlovat všechny výhody finanční nezávislosti a předčasného odchodu do důchodu zdaleka přesahuje rámec tohoto článku, musíme nicméně kriticky zhodnotit, proč vlastně pracujeme: je to proto, že v tom nacházíme smysl, nebo proto, že musíme?
Oddělení příjmu od samotné práce je ve Spojených státech smyslem programů, jako je Sociální zabezpečení, a vedle toho pak čas nahrává těm, kteří začnou spořit a investovat dříve. Je tedy nezbytné vytvořit rozsáhlejší sociální a vzdělávací programy, které lépe zpřístupní nástroje spoření, jako jsou IRA a 401K , těm, kteří je potřebují. Místo toho, aby Američané v důchodu zcela spoléhali na Sociální zabezpečení, což momentálně dělá zhruba čtvrtina amerických důchodců, je na místě více zdůrazňovat důležitost osobních úspor pro „nekonečný“ život.
Sociální zabezpečení samozřejmě nemůže v současném nastavení americké společnosti zaniknout. Koneckonců, pokud si lidé takřka nemohou spořit, nemohou si spořit ani na důchod. Jak zdůrazňuje Sinclair, „na světě prostě neexistuje ekonomický model, v němž by lidé žili čtyřicet a více let poté, co odejdou do důchodu“. Pokud bychom byli schopni stárnout ve zdravém těle, lze rozumně očekávat, že lidé budou pracovat déle, možná půjdou na čas do „minidůchodu“ a pak budou pokračovat v práci.
Jako nerozumné se zde jeví nepracovat na léčbě rakoviny, Alzheimerovy choroby a cukrovky, protože by to případně mohlo zatížit dobře podporovaný a zaběhnutý sociální program.
Ale i pokud by finanční zdroje programu Sociální zabezpečení nebyly až tak velkým problémem, jak si lidé myslí, co všechny ty lepší věci, které bychom mohli dělat s penězi a úsilím vynakládaným na výzkum prodlužování života? Nejsou tu přece jen naléhavější a palčivější problémy, které je třeba právě teď řešit? O tom je tento další článek.
Za překlad článku děkujeme Zuzaně Žabecké!